Asi nikomu nemohly uniknout zprávy o útocích v Paříži. Tento článek tedy nebude nijak objevný. Jen si asi potřebuju zakřičet do tmy a trochu se vzpamatovat.
129 lidí mrtvých, 352 zraněných, 99 v kritickém stavu, takže kdo ví, jak bude vypadat konečný počet obětí...to jsou hrozná a hrozně smutná čísla.
O to víc, že to nejsou jen čísla. Mohla to být Helenka. Mohl to být Thomas. Mohl to být Charlie nebo Alice. Nevím a ani nemám jak zjistit, jestli mezi oběťmi není třeba Camille nebo Jean-David.
Thomas měl být s Charliem na tom koncertě. Teď ho vidím zničeného na Skypu a tečou mi slzy. Neříká "mohl jsem být mrtvý", ale ptá se, proč on měl štěstí a mnozí jiní ne.
Alice chodí každý pátek večer do té kambodžské restaurace, kde taky došlo k útoku. Tentokrát vynechala kvůli zdravotním problémům.
Helenka byla kousek odtamtud, v jiné restauraci. Jak málo stačilo, aby si vybrali tu "špatnou"?
My jsme měli štěstí a jsem za to moc vděčná. Ale vím, že každý z těch mrtvých a zraněných byl nebo je něčí Helenka a něčí Thomas. A že se teď jejich blízcí asi ptají, proč se zrovna jim muselo tohle stát.
Nevím to a ptám se s nimi. (A skoro mám chuť, bez ohledu na to, jak pitomě to asi zní, si na čelo napsat "Je suis Français". Protože, i když nesnáším fráze a tvrdili to dnes snad všichni politici, tohle nebyl jen útok na Paříž.)
Tak, Pane, jestli mě slyšíš...dej sílu všem, které to nějak zasáhlo...těm, kteří bojují o život, jejich blízkým, všem pozůstalým...zemřelé prosím přijmi k sobě a dopřej jim věčný odpočinek...a zůstaň s námi se všemi....
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.